THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To by mě zajímalo, jestli jsou jen hudební publicisté tak cenění, že jsou jim pomocí zaslaných promo CD odkrývány ty největší a nejskrytější klenoty hudebního světa, nebo jestli jde třeba výkvěty od CENTURION koupit někde v krámu. A jestli to jde, kdo si je koupí? Jaká může být prodejnost takového CD? A proč vůbec vychází?
Kašlem na recenzi. Místo ní si raději načrtneme takovou menší úvahu a pokusíme se odpovědět na některé nadhozené otázky, které jsou zcela jistě zajímavější něž celá diskografie CENTURION dohromady. Základní věc spočívá v tom, že když má někdo kytaru a bicí, může se ucházet o smlouvu s nahrávací společností, která by mu pak vydávala alba. Přitom u spousty firem není nutná podmínka abyste uměli hrát, nebo zpívat. To se vždycky nějak udělá. Důležité je abyste se takříkajíc „chytli“. Problém ale je, že ani ten nejzkušenější manager neumí spočítat ani nijak analyticky dopředu určit, kdo bude úspěšný (on toho neumí spočítat a určit většinou mnohem víc, ale tohle neumí spočítat opravdu nikdo). Vkus publika je bohužel někdy až animálně zvrácený. Volí se tedy metoda pokusu-omylu (v lepším případě), případně pak speciální anál-lytické metody, které jsou blíže nespecifikované know-how každé vydávající společnosti a o které není radno se běžným smrtelníkům raději blíže zajímat. Nahraje se CD, udělá se menší turné, kde nebožáci fungují jako přívěsek jiné, již zavedené „veličiny“. Spočítají se zisky. Firmu zajímá výsledný zisk a pokud převyšuje náklady, je vše v pořádku, kapelka může žít dál. Buď se vyhraje a půjde nahoru, nebo se alespoň udrží dole, a nebo se rozpadne. Její členové založí vedlejší projekty a jede se znova. Teď už jen filosofická otázka. Kdo to má všechno poslouchat? Nejhorší na tom všem je, že takových kapel je strašná spousta a v poslední době už bohužel nejsou ani moc špatné, takže recenzenti už se ani nemají pořádně čemu zasmát. Když poslouchám tuhle srandičku, není v podstatě formální místo do kterého by se dalo kopnout, na druhou stranu je to přesně ten typ hudby, který stačí člověku slyšet jednou za život. Heavy metal. Hudebně totálně neoriginální a zoufale normální. Zpěvák znějící jak kopie z kopie Halforda. Celkově to ničím neuráží, ale ani ničím nezaujme. Není tu nic čeho by měli CENTURION jen špetku navíc.
Zakončím to ale pozitivně. Když si sáhnu do svědomí, musím uznat, že je dobře, když podobná alba vycházejí. Nemálo z mých dnešních oblíbenců má uprostřed diskografie tlustou červenou čáru, za kterou se už zkrátka neodvážím, zatím co na současnou tvorbu nedám dopustit. Budou i CENTURION jedni z nich?
No comment.
5 / 10
Fabio Monti
- kytary
Luciano Monti
- kytary
Germano Quintoba
- zpěv
Emanuele Beccacece
- bicí
Gianluca Mandolesi
- basa
1. The Forge
2. Virtus
3. Man of Tradition
4. Procreation to High Invulnerable
5. Standing on the Ruins
6. New Freedom
7. Eternal Return
8. Riding the Tiger
9. Soul Deliverance
10. Transcendence
Invulnerable (2005)
Non Plus Ultra (2002)
Hyper Martyrium (2000)
Arise of the Empire (1999)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.